“Jana Zimčíková volí krychli jako abstrakci prostoru, jako racionální strukturu místa inter-akce. Sklem umocňuje čistotu vymezené situace. Transparence umožňuje vhled dovnitř a současně průhled skrz. Zrcadlení vrství další dimenze prostředí, i z odstupu zapojuje odrazy do děje. V této zřetelné zpětné vazbě propojující uvnitř a vně, předkládá Jana samu sebe, obnažuje svou fyzickou dokonalost, bez obalu se vystavuje neúprosnému pozorování. Nechrání ji ani orosené sklo, jako inter-face vycizelovaného veřejně-intimního zážitku. Podrobuje se vše-tečným pohledům, ale ona sama, tváří v tvář vnitřnímu zrcadlení, se musí prohlédnout do morku kostí, proniknout až do nejzazší hloubky své duše, hledat sebe samu a představit své sebe-vědomí. Na první pohled - jakoby nic.” Tomáš Ruller Londýn 13. 5. 2013